Nebudu se měnit kvůli nikomu!

29. června 2017 v 15:40 | Vypravěčka |  Deník
V noci jsem nemohla spát a hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou. Jako vždy v takové smutné chvíli jsem začala vytahovat ze vzpomínek nejhorší zážitky a všechny nepovedené vztahy, kterými jsem si prošla. Znovu jsem si dokola přehrávala, proč to vlastně neklaplo. Byla to moje chyba? Proč od sebe všechny odháním? Kamarád mi řekl, že jsem sama, protože chci být sama. Prý budu střídat partnery a učit se novým věcem, sbírat zkušenosti, dokud se nerozhodnu opravdu usadit. Asi měl pravdu...
Ten problém je prostě ve mně. I když nemám ráda přehaně citlivé kluky a na romantiku si nijak zvlášt nepotrpím, v hledání pravé lásky jsem beznadějná staromódní romantička. Věřím, že někdy najdu někoho, s kým se budeme dokonale doplňovat a nebudu se kvůli němu chtít změnit.

Je šílené, co všechno dokážeme udělat, abychom si někoho udrželi... Během mého posledního vztahu se ze mě stala obrovská fanynka Nirvany. Nirvanu jsem poslouchala vždycky a měla jsem jejich hudbu a Kurta obecně hodně ráda. Ale co jsem potkala tohohle kluka, načetla jsem si o kapele víc a z obyčejného "líbí se mi jejich hudba a ráda si je občas pustím" se stalo "vím o nich úplně všechno, strašně moc je miluju a mým největším snem vždycky bylo potkat se s Kurtem, škoda, že je mrtvý... Kdo neposlouchá Nirvanu nemá absolutně žádný hudební vkus!" Smutné, že? Přitom je ve skutečnosti až tak šíleně moc nežeru a Vypsanou fixu, Boba Segera nebo Eda Sheerana mám mnohem radši...

A tohle se děje naprosto běžně ve všech vztazích. Přejímáme názory a zvyky našich partnerů, a pak je tupě papouškujeme našemu okolí a vydáváme je za vlastní. Děláme věci, které jsou nám cizí a snažíme se co nejvíc podobat našim protějškům. Začneme koukat na stejné filmy, číst stejné knihy, říkat stejné hlášky... A tohle se děje i obráceně Kluci řeknou a udělají cokoliv, aby se k nám dostali. Z kluka, co nemá rád seriály, se stane seriálový maniak a pořád si pouští to, na co koukám já, protože má pocit, že se mi tak zavděčí... Přece když budeme mít tolik společných věcí, bude to mezi námi skutečnější.
 

Proč sakra nečteme?

16. prosince 2016 v 15:22 | Vypravěčka |  Názory
Tuhle otázku si pokládám často. Vlastně častěji než by se mi líbilo. Nečteme a přitom je čtení tak krásné. Proč tomu tak je?

Stačí, když se doma podívám na svou sestru. Za celý život přečetla tři knížky a to pod nátlakem nebo z donucení. Překvapivě se jí všechny tři knížky líbily a nadšeně mi o nich vyprávěla. Když jsem se zeptala, co dalšího má v plánu číst, řekla, že nic. Prý to není pro ní, nebaví ji to. Radši si pustí televizi a kouká pořád dokola na stejné reklamy, seriály a filmy. Pak se diví své mizerné slovní zásobě a rozčiluje jí, že se nedokáže správně vyjádřit a zformulovat myšlenku. Píše pravopisné chyby a čárky v jejím psaném textu neexistují. Je to škoda.

Myslím, že to všechno dělá jenom z lenosti. Je prostě líná zajít do knihovny, něco si vybrat, pak tu knížku vylovit z tašky a pustit se do čtení. Plácnout sebou na postel a sáhnout po ovladači je totiž jednodušší. Její osobnost a názory formují lidé z nekonečných českých seriálů a (někdy i vtipných) amerických komedií. Mojí osobnost formovali hrdinové všech knižních žánrů. Učila jsem se od mistrů jako Tolkien, Agatha Christie, Sir Arthur Conan Doyle, Rowlingová a Jules Verne. Hodně jsem okoukala od Kinga a poznamenala mě Jane Austenová a Mario Puzo. To byli a vždycky budou mí hrdinové. Proč teda nečte moje sestra?

Všechno, co potřebujeme vědět, bylo už dávno zformulovámo v knihách. Problém spočívá v tom, že to nikoho nezajímá. Lidi totiž zbožňují jednoduchá řešení. Nechtějí se namáhat, nechtějí nic dělat, i když by to čtení většině prospělo.

Márdi v jedné písničce zpívá "Pěstní klíny do každý rodiny s televizí." Něco na tom bude. Něříkám, že televize je špatná věc, jasně, že ne ...Ale nesmíme se prostě nechat ovládnout tou jednoduchostí. Sice sledováním seriálu hezky zabijeme čas, ale co takhle sáhnout po knize a trochu potrápit mozek?